Pověsti a zajímavosti

Název a jeho původ

Jméno Přerov je praslovanského původu. Kdysi znamenalo příkop, tůň či bažinu, nebo nějakou stojatou vodu. S podobným jménem vsí se také setkáváme v Polsku či ve východní části Německa.

Pověst o založení Přerova – Rok 679

Krokova čeleď v veliký svár uvedena skrze nějakého Tunáka, syna Kamanova, až i mord se mezi nimi přihodil. Krok o tom uslyšev, vinné trestati kázal, ale Kaman, pojav svého Tunáka, jenž byl toho největší původ, tajně odešel ke straně východní a pod horou Bělicí, dvůr sobě založil a dal jemu jméno Přerov, tj. první hrob, a tu jest Tunák druhého roku otce pochoval a sám se svou čeledí na dlouhý čas tu bydlel.

Pověst o studánce svatého Vojtěcha

V polích jihozápadně od Přerova u studánky stojí drobná kaplička. Podle pověsti se zde osvěžoval studenou pramenitou vodou svatý Vojtěch na svých cestách z Prahy do rodné Libice. Pramen prý vytryskl v místě, kde svatý Vojtěch zabodl do země svoji otku.

Pověsti o Přerovské hůře

Za dávných časů si vystavěl na Přerovské hůře hrad zlý šlechtic. Na jižních stranách hůry měl vysazeny vinice. Hrozny lisoval v místech, kde se říká dodnes U Presu. Lahodný vinný mok skladoval v hlubokých chladných sklepích vytesaných v opukové skále.

Se svým hradním lidem se dal na zboj. Začal přepadávat kupce a pocestné, kteří pod hůrou cestovali ku Praze. Bral jim šperky i zlato, ale mnohé připravil i o jejich život.

Jednoho dne se konečně vypravilo vojsko, aby nebezpečného lapku dopadlo. Vojákům se podařilo objevit vchod do tajné chodby, která vedla až do nitra samého hradu na hůře. Loupeživou posádku hradu pobili nebo zajali. Jen jejich velitele, hradního pána, zabednili do velkého dřevěného sudu, do něhož zatloukli dlouhé kované hřeby. Sud pak pustili z vysoké stráně dolů. Obávaný lapka zahynul v sudu strašnou smrtí.Kraj byl na dlouhá léta zbaven nebezpečí, které číhalo z blízkého hradu.

Ohnivý drak nad Hůrou

Stará Jakubcová z Přerova kdysi vyprávěla, že za svého mládí vídala přes přerovský kopec létati ohnivého draka. Její otec ji vždy volal k oknu, aby se na hrozivě vyhlížejícího draka šla podívat.

Pověst o Jorďáku

Po proudu Labe na levém břehu se dodnes rozprostírá les, lidmi nazývaný Jorďák. O lese se dochovala následující zvěst. Za třicetileté války lidé z Přerova utekli se svým celým majetkem i dobytkem do tohoto lesa, aby se ukryli před nepřátelským vojskem, které plenilo celý kraj. Jednoho dne mezi ukryté lidi přišel neznámý, asi desetiletý chlapec, kterého nikdo neznal. Lidé usoudili, že to je nepřátelský zvěd vyslaný nepřátelskými vojáky. Jednomyslně rozhodli, že chlapce zabijí, aby zabránili prozrazení jejich úkrytu. Krutý čin provedl jistý muž, který mu rozbil sekerou hlavu. Později se dobrovolnému katovi rozleželo v hlavě, co to vlastně provedl, pojala ho hrůza a trápilo ho svědomí. Muž vyšplhal na nejvyšší dub v okolí a z vysoké koruny stromu se vrhl střemhlav dolů. Roztříštil si lebku o mohutné kořeny dubu a byl hned na místě mrtev.

Svatovojtěšská almužna v Přerově

Na paměť zbití svatého Vojtěcha v Přerově se dlouho ve vsi zachoval následující zvyk. Na den svaté Trojice boží vystrojili lidé v Přerově hody tolika žebrákům, kolik se jich sešlo. Někdy jich bývalo až 500. Tito byli poděleni chlebem, masem a pivem. Roku 1783 byl tento starý zvyk změněn tak, že bývali penězi podarováni jen žebráci z poddanských vsí. K tomu svátku zajela do vsi komise a jak milčický rychtář a písmák Jan Vavák dokládá : ”Ten den se sjeli páni do Přerova a dobrý díl té almužny snědli a vypili sami“.